Štědrý večer.

Shrbené tělo oděné v cáry,

vráskami zrytá předčasně tvář –

o berli, s žebráckou mošnou, starý

branou do města šel proletář.

Dnes Štědrý den je! A stařec hladem

puzen jde vyprosit chleba kus

na lidech těch, jimž ve věku mladém

prací svou opatřoval luxus.

Ba, býval též šťastným trochu,

dokud žár mládí v něm nevyhas.

Měl ženu a s ní dvé hezkých hochů –

ach, hořko vzpomínat na ten čas.

K lásce však nemá čas chudá žena,

ten musí v továrnu donésti –

i byla brzy v hrob uložena:

Kdo může prý za neštěstí?

A synové? Jeden padl v boji,

a druhý z něj přišel bez nohy;

a teď se svým otcem, až se zhojí

může jít žebrat, ubohý...

Dnes Štědrý den je! A dělník starý,

že vždy se dřel, musí prosit jít,

že údy víc neutáhnou káry,

že nelze z něho již profit mít.

V ty upomínky pohřížen kráčí

matným krokem tam po ulici,

a oko jeho, zamžené k pláči,

neshlédlo na blízku strážnici.

„Kam jdete, starej?“ zahřměl mu vstříc hlas,

„co s mošnou tu chcete dělati?

Nápis na bráně nepoučil vás,

že zakázáno zde žebrati?“

Než se odpověď starci v leknutí

rozbřeskla v stříbrovlasé hlavě,

tazatel v strážnici jít jej nutí.

Dnes má Štědrý večer v šatlavě.

A dáma jedna v hedvábném šatě

jdouc kolem, ohrnula svůj nos,

že její zrak, bloudící po zlatě,

bídným zjevem svým urazil kdos...