ŠTĚDRÝ VEČER.

Již hvězda první, bledá, hle,

na nebi vzplála. Po ní

už tisíc jiných ponáhle

se v éther spící kloní.

Mráz v okně divných bájí snuj

a květy tká i kreslí,

kde tichý, spící hochu můj,

jsi stavíval svých jeslí...

Zřím k nebi. Jaký svatvečer.

Noc tichá, svatá, velká.

Však slyš, v ten hvězdný její šer

zda dítěte pláč nelká?

Ó slyš, to jako touha zní,

to jako ševel snů je,

to modlitba, to prosba z ní – –

a v noc a dál se snuje.

A opět blíž. Tak blízko již,

jak v moře s břehů touhy,

v to moře, v kterém ukojíš

žár děsný, věčný, dlouhý.

V to moře, které vichrů svých

i ticha žalu řečí

i bouří, šumem po větvích

lká, spí – a řve a ječí.

V to moře, které dříme. Však

kdys ze sna zvedne šíje,

až žití vzkypí nad maják,

když bolest největší je.

Teď v nitru vstává... v srdci svém

ji cítím temně lkáti...

Ó písni, v ňadru mrazivém

to ty’s a noc tvou mátí.

A otcem tvým? To těžký žel

je srdce pusta, bludna.

Dne jas v něm dávno odumřel

a ty’s jen zůstal u dna.

Nuž pojď, ó pojď, ty písni má,

tu k sobě stulíme se,

kde dětí ples nám zahřímá

jak ptáčat chorál v lese.

Pojď, stulíme se tiše tam

a v skráni rozervané

vzpomínky zářný drahokam

o lepších chvílích vzplane.

O jiném dni i o štěstí,

o svatvečeru krasším,

kdy peruť smavých pověstí

vždy slétla k skráním našim.

Tvůj ples, tvůj úsměv v bratří kruh

kdy zářil tichý, vřelý,

kdy duhou perly smavých tuch

se nad tvým čelem střely.

A tajů oněch smavý vděk,

jež z milých očí svítí,

a šeptání, co Ježíšek,

co asi nadělí ti.

A pak ten jas, kdy vstříc ti ční,

jak září zkvětlý atom

ten milý stromek vánoční

a jakých divů na tom...

Ten pestrý řetěz po větvích,

ten ořech pozlátkový –

ó kdo tu záři očí tvých,

kdo štěstí tvoje poví?

Hle, kdys... a teď? Ó běda, tak

to bylo ještě v loni –

té záři tvůj už umřel zrak,

dnes marně zřím tu po ní.

A neplakán jenž hyne, v sten,

v to moře, v srdci spící,

já mním, že slyším milý ten

hlas drahý, žalující:

– Už nepřijde. Ta bílá skráň

tam sama, sama dříme.

Už nikdy, nikdy více... zaň

už jen se pomodlíme. –

A perla velká, svatá, hle

v zrak teskný vzplála. Po ní

slz stříbro svaté ponáhle

se bledou tváří roní –

Zda vím, proč náhle utichla’s,

se v ten svůj koutek halíc,

zda vím, proč ze tvých drahých řas

ti perla vzplála na líc?

Ó vím, proč hledíš za obzor,

kde luna v smutné kráse,

vím, matičko, tvůj vlhký zor

proč, po kom ohlédá se.