ŠTĚDRÝ VEČER.

Pan hejtman dal mi přes čas.

A štědrý večer byl.

Samoten... Všichni u rodiny...

Což nejsem člověk jako jiný?

A já sám, sám jsem byl...

Pan hejtman dal mi přes čas,

Noc byla přeluzná.

Září se slavnou město skvělo...

Hovořit s kým bys, srdce, chtělo?

Kdes, duše příbuzná?

A vzpomínaje dětství

toulám se silnicí.

A když již k městu jsem se vracel,

lítosti hlas mnou zaburácel,

chvěl mnou jak vichřicí:

Pan hejtman dal mi přes čas.

A štědrý večer je...

Den, v němž mi z bible slova sladká

má předčítala v dětství matka,

v den změním orgie! – –

A před branami města

jdu v černý domku stín...

Oj – kdo to tu tak teskně zpívá?

A záclonou se světlo dívá

a kterak kývá, kývá, kývá

plaménkem žlutavým! – –

Já sám že bych byl hostem?

Vkročil jsem. U stolu

seděla babka s mladou ženou

v dlouhý šat modrý oblečenou

pod stromkem pospolu...

– „Vy samy – bez návštěvy...

O madam, víno sem!

Chci snít, že kdes jsem v cizím kraji,

že neznám jsem, můj stesk že tají

kdes krčma za lesem...

jen Vy že bol můj zříte...

O, Marto, pojďte sem...“

Vtiskl jsem peníz v suché dlaně.

– – Ne, ne... Dnes velký den je Páně!

Nechtě mne s pokojem...

„Ne, nechci s Vámi kupčit!

Jen přisedněte sem!

Vypravujte ze svého mládí,

jak v taký den Vás měli rádi...

O přisedněte jen...“

A Marta vyprávěla

a Marta plakala.

I babce vzlykot břichem házel.

Tak provázívá steny gazel

skučení šakala.

Pan hejtman dal mi přes čas...

Odcházím za šera...

Ah, jak ta lítost přejde brzy...

Leč – neškodí, dát jiným slzy

štědrého večera – – –

Pan hejtman dal mi přes čas.

A štědrý večer byl.

Samoten... Všichni u rodiny!

Což nejsem člověk jako jiný?

Lítost jsem pocítil

a lampu svého soutrpení

u žen těch rozsvítil.