Štefanik

Když na hvězdnatá nebesa,

hoch, upřel snivý hled,

tu bylo mu, jak ve hvězdách

by vlastní osud čet.

Opustil máť i rodný dům

a v cizí táhl kraj:

„Jdu hledat v dál svou hvězdu!“ řek.

A vnikal ve hvězd taj.

Jej nelákala Venuše,

ni Lyra, ani Kříž –

„Kde hvězda má?“ se stále ptal

a pátral v dál i blíž.

Tu rudým ohněm vzplanul Mars,

svět požárem se rděl,

leč přes vši bouř a mrak a kouř

vzplál novou hvězdu zřel.

„Hohó! toť hvězda Svobody,

to hvězda má je!“ vzkřik

a jarým hlasem do zbraně

již volal bratří šik.

Zdar kolísal hned sem, hned tam

jak vlna nestálá,

až v sled se hvězda Svobody

mu na vlast usmála.

„Teď domů – k matce!“ zajásal

a vzletěl do nebes;

s jich výše objal rodný kraj –

a jako hvězda kles.