ŠTEFÁNIK.

Letí vítr od východu

ze slovenské země,

nade hnízdy ptačích rodů

šumí přetajemně:

píseň šumí o rekovi,

který jako Ikar nový

vzlétl na peruti,

z cizích zemí k dálné vlasti

přes hory a přes propasti

letěl v touhy hnutí...

Jako v báji o Tátoši

vzlétal ve svět širý,

druhům velel: „Vzhůru, hoši,

plni svaté víry!

Vzhůru, hoši, na lupiče,

který doma splétá biče

na otce a matky,

pod naše se krovy dere,

co tam najde, vše nám bere,

i náš jazyk sladký!

Hubí nás již po staletí,

učinil z nás raby –

z nás však, nové doby děti,

nikdo nebuď chabý.

Ve svých srdcích pevnou víru

napněme zde v světa šíru

odplaty své luky –

věřte, že i z dálky světa

najdou cestu v prsa kletá,

v lupičovy pluky!“

Sílu vléval bratrům do žil,

které v srdci nosil,

pilnou prací pole množil,

které láskou osil.

K výšinám, kde slunce hoří,

denně vzlétal na svém oři

s obrovskými křídly –

rostl jeho oheň mladý,

rostly jeho druhů řady,

nepřátelské řídly.

A když poslední byl střelou

sražen lupič němý,

ucítil i krev svou vřelou

z rány kanout k zemi.

Druzi jeho zajásali,

doma ozvaly se skály

tisícerým echem –

on jen chvíli v dálku zíral,

touhou neúkojnou zmíral

dýchat vlasti dechem.

Vidět nad Váhem i Hronem,

pode štítem Tatry,

na polích i v háji vonném

nespoutané bratry.

Rodnou píseň uslyšeti

radostně jak Nitrou letí,

volně, beze stesku –

kde dřív jenom žalovala,

jak teď v rozjásání cválá

v bujném očí lesku.

„Ještě jednou na Tátoši

do výše se vznesu,

vzletím ke Kriváni, hoši,

ke Štrbskému plesu.“

Bratři oblétli jej rojem:

„Zůstaň, oř tvůj sláb je bojem,

mdlá jsou jeho křídla,

nedoletí!“ – „Nezůstanu,

poletím, by rodnou stranu

duše aspoň zhlídla!“

Vzletěl křídly svého oře

nad vysoké hory,

přes ledovců, sněhu moře –

kůň však slábne chorý.

Pobodl jej: „Napni svaly,

tam již Dunaj proudy valí –

za něj, umřít doma!“

Skok – a s koněm jezdec němý

v pádu líbá rodnou zemi

krvavýma rtoma.