Stehlík.

V mlh závoj Jeseň luhy vine,

stesk padá v kraj i v lidský sen;

hej, stehlíku, můj harlekýne,

pojď, obvesel mě chvilku jen!

Pojď, švarný ptáku rudé tváře!

když druhy své rád škádlíváš,

snad od starého písničkáře

též trochu poškádlit se dáš.

A smíš-li na rejdišti nivy

žert ze sýkor a pěnkav mít,

proč nesměl bych tě, hašteřivý,

též s dovolením poškádlit?

Jsme oba volni, chvilka stačí,

mně k vůli učiníš to snad,

sic lestkvice dám na bodláčí

a naučím tě poslouchat!

Nuž jak? Ej, vzdorně házíš hlavou,

ni semen nechceš darem mít?

tož půjdu na tě s usmívavou

a budu trochu lichotit.

Nic neboj se, můj švarný hochu,

nač v prchavý se dávat let,

což nelze pěvci s pěvcem trochu

o moudrých věcech rozprávět?

Vždyť víš, ty pestrý květe ptačí,

že dřív, než sněhy počnou vát

a bouře krajem těkat v pláči,

v klec veršů svých tě musím dát.

Nuž pojď a zanech všeho všudy,

pak můžeš zase s druhy hrát,

jen tenkrát zaplaš moje trudy,

buď vděčen mi, vždyť mám tě rád.

Již tenkrát, milá ptačí duše,

jsem velkou radost z tebe měl,

když v poli s vršku plané hruše

pět synáčků jsi vyváděl.

Jak třepali se ulekaně,

že za šera, než svítal den,

již z visutého hnízda maně

tvůj štěbot vyzýval je ven.

No, nyní máš je v bezpečnosti,

já přeju ti to, žehnej Bůh,

vždyť milé ve vás máme hosti,

nechť les i sad je bez lopuch.

Nechť málo řepky, málo býlí,

a zřídka len a zřídka mák,

přec, nechať zima vůkol kvílí,

k nám družíš se; jsi hodný pták.

No, rád tě mám, vždyť ustavičně

tvá píseň zvučí se všech stran,

když na sněti se houpáš sličně –

jsi roztomilý tatrman.

A kterak varuješ své druhy,

když luňák do hvozdu jim vnik’!

Ty dřív, než krouží svoje kruhy,

jim hlasně voláš: „Pekelník!

Zlý pekelník je zase tady,

pryč, rozleťte se do všech stran,

rod v listí ukryjte svůj mladý,

než zhyne z luňákových ran!“

Též z legendy tě ctím. Skryt v keři

v před nedral jsi se ptáků hned,

když Pánbůh maloval jim peří,

a skromně čekal’s naposled.

To řídká ctnost je naší doby;

tak mnohý v před se tlačí teď,

ač cizím jen se peřím zdobí

a v hlavě plevy má a smeť.

Ty’s z jiných, proto Všemohoucí

tvé zdoby nad sta jiných dbal,

an rajských ptáků barvy skvoucí

na rozkošný ti úbor dal.

Ač vzal jen, v kelímku co zbylo,

a jezdil štětcem, jak kde moh’,

přec v tobě se mu zalíbilo;

jsi nejkrásnější ptačí hoch!

Tu rudá je, tam žlutá lata,

čerň na křídlech, skráň bílou máš –

to značí sice renegáta,

leč přes to, jonáku, jsi náš.

Stráň rodná nad nivy ti steré,

jí neopouštíš ve zlý čas,

ať vichr cuchá ji a pere

a trhá křovin řídký vlas.

Tak neváží si vlasti mnohý,

a proto zdráv a štasten buď;

Bůh dej ti locik celé stohy

a vroucí písně v bujnou hruď!

A mrazy přijdou-li a deště,

sleť k nám a nestrachuj se nic,

my máme ve vikýři ještě

hrst znamenitých makovic.

Přijď, neboj se těch lidských bytů,

ne všude nástraha a klam –

a nyní leť si do blankytu;

já motiv chtěl, a již ho mám!