Stejné dílo.

Letí ptáci v slunné kraje,

k svatým vodám, v zlatý vzduch;

zda některý – sníh až staje –

z nich se vrátí v rodný luh?

V slunné kraje pravdy, krásy

vzlétá básník, v čarný svět,

o světla se úděl hlásí,

o svobody zlatý květ.

Ptáky, pěvce – kdože tuší?

stejný poutá vzruch i klid:

Jaro touží pro svou duši,

pro svou vlast a pro svůj lid. –

Žel, že jako na ty ptáky,

v rodnou když se vrátí zem,

hodí druhdy člověk taky

tvrdé duše kamenem.