Stejný žal.

Pojď, veslaři, odpočiň si, divně moje srdce hoří,

když má duše v proudy slzí tvého národa se noří.

Divno mysli, divno srdci, palno, želno, ba až k pláči,

zří-li, kterak sláva lidstva vzejde, stoupá – k hrobu kráčí.

K půlnoci hleď, vidíš tamo, kde ty černé mraky plynou,

tamo upřímní a dobří, drazí bratří moji hynou.

Ano, ano, vlasť má tamo také někdy volnosť měla,

z hoře vašeho jsou proudy, naše bolesť zkameněla.

Pojď a sedni, milý hochu, sdílejme své stesky spolu,

pro modré-li moře pláčeš – pro Bílou já pláču horu. –