Stella. (1.)

Žalostně po hrobech když chodíváme,

Kde těla spí tak drahá nám a milá,

A slzu věrnou mrtvým zaplakáme,

Kaménků řadu na hrob ukládáme,

Památkou by tam želu stálou byla,

Jak slza by se sama zkamenila. –6)

Tak já! – Když v noční osamělé době

Se na rovech procházím své mladosti,

A k místu stoupím, kde v předčasném hrobě

Sem pochoval svou lásku, Stello, k tobě:

Ach nikdy cíl nenajdu své žalosti,

Má slza kane v klín osamělosti!

Má slza kane – struny srdce mého

Se třesou dechem lásky odumřelé,

Zníť ohlas v nich co ráje ztraceného,

Pukají jízvy ducha raněného,

A zpěvy ty, památky žalovřelé,

Si složím na hrob štěstí pohřbeného.