Stella. (3.)

Z těch růží, děvo má, jež májožhavé

Se na západu v květu vidíš skvíti,

Z těch růží věncem jasným chtěl bych tmavé

Tvé vlasy kadeřavé ti ovíti.

I z večerního na západu zlata,

Jež na horách se dálných rozerdělo,

Bych zdobit chtěl, o bohyně má svatá,

Co proužkem korunním tvé krásné čelo!

Bělostné oudy štíhla těla tvého

Chtěl bych já šatit v ono roucho temné,

Jež v šíré dálce nebe blankytného

V soumraku tkají květů dechy jemné.

Tu nejkrásnější hvězdu v tiché pouti

Tam s nebes chtěl bych vzíti, děvo milá,

Tvým ňádrům ji co šperk bych chtěl připnouti,

Jak prsa mé tvá láska ozářila.