Stella. (6.)

Čas uplyne. A v krátce slast i hoře

Se rozstře šírou dálkou dnů a let,

Jak by své hory, doly své a moře

Byl svalil mezi nás veškeren svět.

Čas uplyne. A v osamělé době

Svým kouzlem ovane tě jemný klid,

A upomínka, tiše stoupíc k tobě,

K hrobům dob šťastných zavede tvůj cit.

A chvíle blahé vstanou z rakve klínu,

Žalostně táhnou přede zrakem tvým;

Při jedné prodli, neb z těch žalných stínů

Jen ta ti kývá věncem růžovým.

Prodli u ní; ač růže dávno zvadly,

Nepoznanou ji nenech uplynout!

V ni nejkrásnější slzy tvoje padly,

Než krutý nám ji odnes času proud.

Hle! ona smutným k tobě zírá okem,

S nesmírným žalem vidí touhy tvé,

Věncem ti kývá, – tichým minouc krokem, –

V svém rouchu kryje mrtvé štěstí mé.

Uroň jí slzu, by ji v chladném hrobě

V lehounký mír svůj přijal rakve klín;

By ve dne mne a o pulnoční době

Víc neoblétal bledý její stín!