Stella. (7.)

Loučíme se. – Slyš poslední mé přání!

Dej mi tu růži, kterou’s v ňádrech nesla,

Když úst tvých sladkých prvním při usmání

Do hrobu na vždy blaženost má klesla.

Dej mi tu růži! a jen ještě jednou

Tvých úst nektarský nech mne plamen píti,

Až líce moje o samotě zblednou,

Nech rány lékem tím se zaceliti.

Neklop své oči, Stello, v této chvíli,

Nepovol lícím v dlaň se ponořiti!

Ty nemáš, Stello, k odřeknutí síly,

Ty’s silná dost, dvě srdce umořiti.

O neodvrať se! – Z očí slza line? –

Slza ta krásná zblaží vše mé hoře!

Nech balsamu ta krůpěj jedna splyne

V nesmírné, děvo, žalu mého moře!

Nech z bouře jedno jen uchráním drahé,

V níž nadějí mých zbořila se lodě,

Když v divém zoufání na skále nahé

Mé štěstí plynout viděl sem po vodě.