Stella. (8.)

Co k tvé mou, Stello, duši kouzla mocí,

Mé srdce k tvému táhlo – ples i žal –

Nebylť to mam, jenž mizí prchem noci,

Ni lásky sen, jejž v bájích sem si lhal.

V bytnosti tvé i mojí tajném lůně

Neskrotný byl to pud, v němž tkvěl náš duch,

Sirenek zpěv jak lodě v mořské tůně,

Jak magnet ve svůj čárný vábí kruh.

Byloť to nalezení a poznání,

V němž duše v duši klesla ohnivá,

Jak vlna s vlnou v náhlém se potkání,

Jak s plamenem se plamen objímá.

A právě byloť, ach, to jen potkání

Překratké! – Svět se hrne mezi nás –

Ni času dost, s tebou se k rozžehnání –

Dělí nás dráha – zočím-li tě zas? –

Jáť ale ještě dlouho dlím v podálí

Vysílaje za tebou hledy své,

An mi, co výjev v povětří nestálý

Vždy dál a dále mizíš, blaho mé!

A jak tu stojím ztracen, ach! přečasná

Pranoční tma se klade kolkolem,

Jen ty, má lásko jediná! co spasná

Mi hvězda svítíš krásným plápolem.