Stella lucida.

Ó nebes Paní, která v čarolesku

mně ozařuješ temnou žití stezku,

Ty nebes světlo milé, soucitné;

kdy kolem mne se tísní tlumy stínů,

kdy nad propastmi vášní bázní hynu,

Tvůj strážný paprsk vždy mě zachytne.

Vše mizí před Tebou, co duši děsí,

co srdce leká, v hloubi mezi lesy

jak tancující bájné příšery;

dá slunce žár nach růžím v prvním květu,

jas Tvůj, jenž s nebe padá, všemu světu

dá purpur milosti a nádhery.

Tu sladkým jho, jež k zemi tíží,

pak s úsměvem jde člověk těmi kříži,

jež život vroubí hořkou alejí,

a smutné myšlénky s mé duše samy

jak svadlé listy mezi korunami

se zvolna dolů tiše snášejí.

V dál bujným letem žití přes peřeje,

výš mocným křídlem, kde se azur stkvěje,

hloub k nohám Tvým, ach svatá Paní má,

se duše nese touhou vroucí hnána,

zrak plný slz jak rosy poupě z rána

i lupen svěží, jenž je objímá.

I smrti vstříc se bez záchvěvu dívám,

dám klidně „s Bohem“ krajům těm a nivám,

kde pro mě všecko, všecko zachází;

vždy níž jdu níže hrobu po schodišti,

v těch temnotách, v nichž leží život příští,

jen světlo lásky Tvé mne provází!