Stella maris.

Ó hvězdo jasná, Tvoje záře milá

jak úsměv sladký padá v duše stíny;

po dlouhé, dlouhé noci těžké viny

Tys žití mé zas nachem ozářila.

Květ naděje, hle, jako růže bílá,

jež zachytla se v chmúrné zříceniny,

jak pyšně vzrostla poupat plné klíny,

svou vůní snivou duši opojila.

Nuž, kol ať roste tma – v mé duši světlo,

nechť venku mráz – v mém srdci jaro zkvetlo

a tisíc písní sladkých v nitru zpívá;

nechť divá bouře zdouvá vlny žití,

Tvůj paprsk zlatý i tím mračnem svítí

a útěchou v mou tesknou duši splývá.