STEP. (I.)

Jak noční chmurou zahalil stín

černý slunce Východu

a příšerně se rozvalil

po široširém obvodu.

To nebem letí se všech stran

dav temných mraků sveřepý

a s jekem hrozným uragan

tam v dálce zuří nad stepí.

Vše divo tam, vše černo tam;

leč každou chvíli prožehá

tu mračnou spoustu sirný plam

a hromu třesk sem zalehá.

Zde z tichých luhů Západu

zřím v divoký ten stepi vzruch,

a v nitra mého neladu

směs víří teskných dum a tuch:

„Kdy ustane tvé zuření,

ó bouře, plná hrůz a běd?

Či po trav květných zeleni

tam v šíru nezůstavíš sled?

Zda slibné zničíš osení,

chat urveš krov i cerkví báň?

Zda v poušť tvá zloba promění

tu neobsáhlou žírnou pláň?

Zda velké říše zdrtí krov

a trosky kolem rozvěje,

zda v její cti a moci rov

i naše pohřbí naděje?“

Tak volám – čekám útěchu – –

Leč tam zní dál jen bouře jek

a zde jen sykot posměchu,

jen škodolibý soků skřek,

i přátel hnus a děs i hněv

nad vraždou, lupem, plápoly,

jichž odporný a divý zjev

sám stíhám v bolu, nevoli.

Však náhle z beznadějných dum

skráň tyčím, chmuru stírám s řas,

neb vzdechů všech a chechtů šum

ten přehlušuje velký hlas:

„V náš dusný svět vlá čerstvý dech

z té divé bouře Východu,

ve hrůzách svých a bolestech

nám rodí novou svobodu!“