STEP. (II.)

Již mnohý rok zde na vltavském břehu,

kde tělo věznila klec šedých stěn,

mou duši v nespoutaných křídel šlehu

do dálky častokrát nes’ volný sen.

Když znavily mě zjevy každodenní,

z mansardy vyhlídka na žlábky střech,

ten obzor těsný, známé ulic vření

a všechny malé boje našich Čech,

já přivřel oči: tu se duší mihlo

trav moře valné, jehož rackem drop,

kde všechno vůkol v nekonečno tíhlo:

step zelená i blankytový strop.

Kdys, jarý hoch, jsem o té dálce sníval,

že chumelí se po ní jezdců šik

jak moře zbouřeného běsný příval,

v něm blýskaly se hroty dlouhých pik.

Mrak tento živý letěl uraganem

z mlh východních na luhy Západu,

a starý svět pod mladým jeho vanem

se chvěl a drobil do svých základů...

Kam poděl se ten přelud junných roků?

Zbyl z jeho lichých třpytů lesklý střep,

a s posměchem teď starci prsty soků

v dál ukazují: „Vidíš svoji step!“

Však českou lebku mám – je těžkou prací

sen vypudit, jenž zachytil se v ní;

nechť šedivá se kloní s resignací,

přec dosud toužebně o stepi sní.

Step zelení se dál v mou zimu stmělou,

jak druhdy těšila, mé jarní dny;

sní o ní nadějně a s láskou vřelou,

nechť jinak zbarveny jsou moje sny.

Jde stepí starý žid se svislou šíjí;

sem tam se houpajíce s obou stran,

po tváři vrásek nesčetných a hran

jak hadi dva se bílé pejzy vijí,

a sněhem pod zedranou čapkou lisí

houšť obočí nad oči vpadlé visí,

i zmodrchaná brada žíňovitá

jest jako sněhu val, jímž vichr zmítá,

leč v její běl se mísí nach – to krev

ji ztřísnila – krev jeví rudé stopy

na hadrech, jež mu zbyly za oděv,

a za umdlenou nohou cestu kropí.

Tak potácí se jako štvaná zvěř,

jež lovcům unikla, však – smrti jistá

již oběť – hledá milosrdný keř,

ke skonu tichému by přál jí místa.

Kůl pomezní se tyčí z půdy zpráhlé.

Kmet stanul při něm, obrátil se v zad.

Šíj shrbená se vymrštila náhle,

jak přetěžký by žernov s beder spad’,

a teď tu strmí postať obrovitá

se žhoucích očí hněvným pohledem,

ač zvětralá a času dlátem zrytá

jak sám Žid věčný, bájný Laquedem.

On pěstmi potřásá, jež k nebi tyčí

nad stepí širokou, a zlobně řičí:

„Buď zlořečena, země nehostinná!

Buď prokleto, ty plémě bídákův!

Hněv nekonečný poznej Hospodina,

jenž Bůh je Abrahamův, Izákův!“