STEP. (III.)

Nuž, zaletím zas v onu stranu,

kam tíhnou perutě mých snů;

zas k vírné jízdě po buřanu

jak za jarních mé písně dnů

svých koní trojku bělohřivou

pod pestrou dugou v půlkole

se zvonce melodií snivou

ty půjč mi, drahý Gogole!

Ať jak loď moře neobsáhlé

můj vozík letem brázdí step

a jamščíkovo pění táhlé

zní blahoteskně v podkov tep,

ať milým, známým z dávna hlasem

do trapných dum a citů mých

s tím zvoncem trojky cinkne časem

tvůj perný vtip a zdravý smích.

Již za vichřicí bělohřivou

na vzdušném letím povoze;

zrak bezmeznou se toulá nivou

a po nesmírné obloze,

kde nad obláčky modré věčno

sní dumu svoji tajemnou,

v dál mizí dvojí nekonečno

i vůkol mne i nade mnou.

Jak pěnou bělí travin moře

svým chmýřím kovylový klas,

v houšť květů hluboko se noře

zem’ jedva brázdí tarantas,

tiš ruší leda křídla třepot,

skřek vyplašených havranů,

a minulosti teskný šepot

zní z mohyly a kurhanu

Teď v lán se mění stepní tráva,

prsť tučnou deptá podkova,

zde švarný sekáč kosou mává,

jak slavil ho zpěv Kolcova,

dál mezi hrušemi a bezy

zřím chatek hejno, šedých střech,

před každou štíhlé září slezy

svých růží spoustou v barvách všech.

Kmet kobzar za vsí v chochlů kole

(as poslední) tu hraje, slep – –

Již za mnou mizí ves i role

a přede mnou zas širá step,

zas moře trav pod nebes bání,

v němž zní jen větrů bujných šum,

a nekonečnou letí plání

jen sama kibitka mých dum.

Nuž, dál, má písni! Bystrým letem

do lýka verše nasbírej

klas kovylu se slezu květem

a snímej stepi zjev a děj,

sen minulosti, zašlé žití

i dnešní bouře jek a šleh; –

snad v mrákotném tom vlnobití

též budoucna se kmitne břeh.