STEP. (IV.)

„Můj vozík suchým Oceanem plove,

jak v peřej loďka v zeleno se noří,

v luk šumných vlnách, v pestrých květů moři

ční buřanu jen výspy koralové.“

Tak, Mickiewiči, tvoji čarní snové,

když v dálce zočil’s nade Dněstrem zoři,

na tvoji hlavu, pochýlenou v hoři,

zde slétaly jak rajští motýlové.

V těch nekonečných plání mrtvém hluchu

sluch napínal jsi s toužebnými stesky,

zda z Litvy hlas ti pozalétne k uchu.

Leč snad již dar, jejž z této smutné stezky

své Polsce přivezeš, ti kmital v duchu:

to krymských perel nesmrtelné lesky.