STEP. (IX.)

Co nyní? Zrak můj v dálce modré těká –

hle! tam ční hrbol jakýs nad obzor:

snad stepi oása, kde chodce čeká

zdroj, stinný úkryt: postojalý dvor.

Leč cesta dlouhá do přístavu toho,

krok zbystřuji, bych došel soumrakem;

pot rosí skráň – již za mnou honů mnoho –

cíl jak by dál jen prchal před zrakem.

Přec život ohlásil se z mrtvé půdy:

mdlé po kovylu rozloživše údy

dvě sluní podoby u cesty stranou

hruď nahou, do brunatna ožehanou;

bos jeden, druhý lýčím obut pouze,

v cár vetchý sudba halí je a nouze.

Z nich jeden svízelem a vášní žehem

ač zhlodaný, leč křepký dosud jun,

co druhému vlas čelo věnčí sněhem,

v něž léta vyryla spleť hlubých run.

Znám šerou dvojici, jež těká plaše

po vašich dálkách, stepi ohromné,

znám věčně bloudící dva stíny vaše,

stín minula, stín doby přítomné.

A neznám-li jich nitra, aspoň tuším

je z věštích knih a písní země té,

jež slova daly ztajeným těm duším

a budí je v sen hlubý zakleté.

Vstaň, broďágo ty bosý, se mnou pojď,

i ty mne, děde zbožný, doprovoď!

I pozdvihl se bosák, s leva kráčí,

kmet poutník s prava těžké nohy vláčí.

Na pravo naslouchám: Tam jména svatých

se střídají, a cerkví, soborů

v mé obraznosti shluky bání zlatých

se třpytně noří z modra obzorů,

i cely poustevníků v lesním hluchu,

ve bloubi jezer tiché kláštery;

tu do podzemí sestupuji v duchu,

v němž vyhloubeny staré pečery,

kde temnem chodeb mnicha stín se míhá,

jenž plachá světla nad rakvemi zžíhá –

sen mystický to zbožné Rusi staré

mi zjevuje svůj tajeplný svět,

svůj hvězdný svit i hrobní stíny charé,

co s blahem, strachem snila tisíc let,

když svatou v čele dumu palestýnskou,

jím bila mramorovou svatyň desku

před chmurnou, strohou malbou byzantýnskou

ve skvoucím zlatě, drahokamů blesku.