STEP. (VI.)

Chmur závoj rozvlnil se nad obzorem,

směs mraku černavých a šedých par,

a protichůdných větrů šumným sporem

ve sterý, měnivý se trhá tvar,

do klubek choulí se, ve vlákna třepí

a vztekle víří nad užaslou stepí.

Ó minulosti! Snad se tamo střetá

tvých mrtvých vojů dávný mrak a ryk –

Hle! tu jak buňčuk zaporožský vzlétá

cár oblačný, tam trčí chomáč pik,

a tam cos jako šavle kmitlo šerem

pod lešskou korouhví, nad čapkou s pérem.

Ó co jsi, pláni, hrůz a bojů shlídla:

kol šibenic, přes rumy kouřící

teď polské jízdy bleskotavá křídla,

teď Síče mračno vztekle bouřící,

řež Humaně a hajdamácké trupy

na kůlech ostrých – oheň, krev a supy!

Dél, věku surový, než na západě

zde’s ukrutenstvím šílil; dosud sní

snad o tobě, svou vetchou kobzu ladě,

bard slepec Ukrajiny poslední,

ty divá slávo zašlosti – však chmurou

i zde již prcháš, těžkou noční můrou.

Ten střezte mračný sen, vy sestry obě,

vy nejstatnější z rodných Slávy dcer!

Svár divoký vás drásal v temné době,

teď černý mrak již bledne, jitrem šer,

a nad Evropou vzplane slunce nové,

v němž zajdou diví násilnictví snové.

V tom novém věku, meč a topor kata

kde nebudou již dějin osnovou,

ty slávská dvojice, jež navždy spjata

i sousedstvím i páskou rodovou,

cest musíš, musíš hledat k mírné shodě,

hvězd vůdčích dvé nám zářit na Východě.

Ne čelem proti čelu – bokem k boku

se postavte, své duše pozbavte

všech mátoh zašlosti a proti soku

štít nezdolný své shody nastavte,

dvě sestry volné, druha sílíc druhu,

ve slabších bratří volném těsném kruhu!