STEP. (VIII.)

„Vaňko, stůj! Ký zjev mou jízdu staví?

Zda to zraku mého klam či duch? –“

A hned ztišil zvonce hlasný ruch

jamščík světlobradý, kučeravý.

V kazatelský oděn talár tmavý

obzírá tu kdos’ hle! stepní luh,

jak by v dálku pjal svůj zor i sluch,

a číms známým jeho rys mě zdraví.

Ó, již věštcovu se klaním stínu –

„Co tě vede na dalekou step,

ty, jenž’s Slávu opěval a Mínu?

A proč lepou skráň ti stesku řeží

brázdy, jak by pochýlená leb

snila ono bolné: ,Aj! zde leží – –‘?

Zdali’s vynořil se z Léthy toků,

z různého dob našich obrazu

abys odvět četl k dotazu:

,Co z nás Slávů bude za sto roků?‘

V jiném, jiném nadšenému oku

příští věk se kmital výrazu,

ve zpěvném když’s věstil odkazu

naši moc a pokoření soků.

Snad již patřil’s, v jaké peklo strázní

Západ vrhá Slávu našich dnů,

a teď, zde co shlédneš, čekáš s bázní,

zde, kam stále tvoje naděj létla – ?

Vrať se raděj’ do edenských snů,

tam jen trůní dum tvých Sláva světlá.

Slyšíš-li nad Vartou žalné stony, –

Teutonská kde vzteklá Litice

rdousí pravé niv těch dědice,

rouhajíc se všemi nad zákony?

Takto rvou zas lačné vlny ony

nový plen, v nichž zbytky Lužice

tonout zřel’s, dvě kusé lodice;

již tu blízky všeho Slávstva skony?

Tatry tvé – tam okovy jen chřestí,

dobrý národ v bídě, porobě

pod beťárskou hrubou klesá pěstí.

Matkám robátka rve divá zvůle,

zpupný čardaš křepčí na hrobě

otců, pandurské jež sklály kule.“ –

Pěvec ke mně shlédl. Z mlžné rosy

dvé to svitlo snivých ranních hvězd,

ale v hlubině jich zříti jest

za slzami třpytně jásat cosi.

„Znám ty žalné synů, vnuků losy,

rány osudu i hříchů trest – –

Ale ty, kdož jobskou onu zvěst

českým kvílíš zvukem, pověz : Kdo ’si?“

„Z města, jehož opěl’s také krásy,

kde jsi zdravil nadšen Mladoně,

s ostychem se veršotepec hlásí.“

„Vítej, synu Jungmannova kraje!

I tys tedy vyspěl v záhoně,

kde tak hustě jeho setba zraje?“

„Hojně skromných práce velikánů

požehnán byl ovšem horký trud;

ale daleko ach! doposud

ke šťastné a plné žatvy ránu.

Dosud rabem na svém vlastním lánu

Čech se hrbí, ponížen a chud,

chránit musí každou z jeho hrud

před lakotou, pychem cizích pánů.

A již jakby dravému se spáru

zemdlen poddával a vlastní krev

zná jen prolévat ve stálém sváru.

Vůkol pak jen divý mrak se sbírá,

slyší moře zběsilého řev,

které zevšad v jeho luh se vtírá.

Marně k bratrům otáčí své zory:

vaz i těm jho drásá poddanské,

nepřátel jim ruce katanské

hrozí záhubou neb vnitřní spory.

Rvány bouří, v nitru vlastním chory,

slábnou větve lípy slovanské,

smutno vše od výspy Tatranské

k valům Rodopy a Černé Hory.

A brat, který svou nás těšil mocí,

silou titanskou se honose,

sám teď sklácen strádá bez pomoci.

Sokové se pošklebovat mohou:

Co jsem děl o směšném kolosse

věžícím se na hliněných nohou!“

Pěvec dí: „Znám všecky tyto sběhy –

dánoť z blažených tam ostrovů

v moři Věčna duchu duchovu

hledět nazpět na časnosti břehy.

Však by nerušily bolů žehy

blaho nebes, přáno v osnovu

také nahlédnouti Tvůrcovu,

zřít, že k dobru metel Jeho šlehy.

Jako Němec Korsa zdrcen pěstí

v čirou potupu a málomoc,

by tím výše k moci vzlét’ a štěstí:

Tak co nyní Slávů zkázou zdá se,

před rozbřeskem hustší pouze noc,

cesta trním k vítězství a spáse.

Nebude však příští Slávy sláva

tím, co věky zvaly oslavou:

věncem laurů s rosou krvavou,

cetou diademu s pérem páva.

Nesřítí se jako žhoucí láva

na luh květný spousty záplavou,

půjde v boj pod míru zástavou

za svá vlastní a všech jiných práva.

Ducha pouze zbraní, nebojovná,

oslaví se v plemen závodu,

volná s volnými a rovným rovná.

Mladší jiných, druhou sdělí mladost

evropskému svazku národů,

svěží cit a novou žití radost.

Ale třeba veleslibnou kruchu

– kterou slovanský je dosud lid –

tříbit v plný, ryzí zlata třpyt

v ustavičném pilné práce ruchu.

K nářku, tání třeba býti hluchu,

tam-li řežeš, kde je neduh skryt,

kárat nemrav, zušlechťovat cit,

světlo zžíhat, obzor šířit duchu.

Ohromnou zde práci máte všici,

nejtěžší sám každý na sobě,

v bouři ještě mnohé, metelici,

jimiž vidím razit sobě dráhu

Slávu, než po dnešní porobě

stane na budoucí slávy práhu.“

Za té řeči rostl výš a výše

věštec Tater vzdušnou postavou,

řídnul talár mlhou splývavou

jako noci stín, když jitro dýše.

Jak by do slíbené slávy říše

pozíral, jen lící jásavou

vysoko mi ještě nad hlavou

zjev se mih’ na modré nebes líše.

Rozplynul se v mráčků stádu bílém;

nad travou, k níž splýval řízy kraj,

motýl jen se honí za motýlem.

Trojka, zvonek na dřevěné duze

ztratily se, též i vozataj –

sám tu stojím v širém stepním luze.