Štěrk.

Jen plné, těžké, ryzí zlato

chtěl z hlubin duše své bych rvát,

což mohu věru někdy za to,

že prostý štěrk mi v dlaně pad’?

Měl sílu bych jej odhoditi,

po různu takých najdeš kdes,

však hlednu blíže a on svítí,

ryh třpytných v sobě tají směs.

A rýhy ty se v arabesky

tak divně pletou do kola,

tu stříbrem planou jejich lesky,

tam živé zlato plápolá.

Jen v prášku ovšem, zlato přece,

i zvedám zbožně i ten štěrk,

když kus ne, aspoň písek v řece

snad stačí na milenky šperk.

A také dobře, nestačí-li,

toť básníkův jak ideal:

mne aspoň bavil krátkou chvíli,

a přece kmitl se a plál!