STESK BEZNADĚJE.

Já vidím tolik hvězd se lesknout,

však clonou ducha nelze k nim;

mně zbývá jen si pozastesknout,

že za živa již prachnivím.

Kam s vonným jarem zlatých písní,

jež teplem prohřály mou hruď?

Mne děsná tucha smrti tísní

a volá k jaru: „S bohem buď!“

Dřív než bych v sladké tvorčí tuše

rozdechl, písně, v růže vás:

vymizí na vždy zář z mé duše

a severu vás spálí mráz.

Ó jak je vás, vy písně, škoda,

že vypučet vám nelze v květ!

Mně srdce div to nerozbodá,

že tak mi zatměl se ten svět.

Čím zavinil jsem ránu tuto:

kde jiní pějí, já bych ztich?!

Proč trestá osud mne tak kruto

za lásku mou – můj celý hřích?!

Teď, kde bych teprv sílu cítil

rozepjat křídla v smělý let,

je ducha blesk, jenž pozasvítil,

snad na vždy v hrůzu noci klet.

A všecky vášně, snahy, touhy,

vše, hrudí mou co vře a hrá,

upadne v spánek temný – dlouhý

a zetlí v prach tak jako já.

Jen jiskérkou zde touto jednou

můj zaplál duch snad naposled

jak hvězdy, dřív než na vždy zblednou

a v bezedný se sřítí svět.

Nuž, tedy s bohem, zlaté písně,

já v bolu přec vám život dal:

hle, aspoň žel váš jsem a tísně

v ten rudý květ zde vyzpíval.