STESK DEŠTNÝCH KRŮPĚJÍ.

Noci tmou mžiky mrou,

chvíle, jedna za druhou,

zdlouha plynou, v nic se ztrácí – –

a ty zašlé zpět se vrací

v duši mdlou.

Ve snů klín padá stín

černé noci ze hlubin,

deště krůpěje se roní

okna sklem, jež teskně zvoní

v moji síň.

Ó, co chví vstříc smutku mi

z šumu deštných krůpějí!

ó, co teskna v něm se vlní,

jak vzpomínkou na rov plný

nadějí! – –

Nelze spát! Musím, jat

šumem deště, vzpomínat,

stopou mládí, lásky, zpátky

v dětství sen, nad rovem matky –

nad vším lkát! – – –

Noci tmou chvíle jdou,

krůpěj, jedna za druhou

kanou dolů, v tmu se ztrácí

jak sny mládí – – s resignací

teskně mrou...