STESK DUŠE.

To na podzim již bylo, mlhy v horách

se střely po lesích, vzduch jimi vlhký

byl studený – jak musselínem potáh’

by celý kraj, v dál stajený se ztrácel.

Na zvráceným jsem obrazem stál břehu,

ve vodě zvlněně se stromy chvěly,

a oblaka s předtuchou blízkých sněhů

nad zemí propadlá nehybně stála.

Klid opuštěných míst se vlekl kolem,

stesk zašlého, chvil důvěrných kdys dávno –

dech květů svadlých s pokoseným stvolem,

trav posečených již na loukách duše.