Stesk. (I.)

Hlas, který mluví, dozní bez ozvěny,

meč, který řinčí, druha neslyší.

Sten, který slyšet, nevyvolá steny.

Proklatá země! Vždy se utiší!

Klas není sám. On klasu bratře říká,

a vrch se k vrchu druží v pohoří.

Květ tvého stesku baví botanika.

Proklatá země! Nikdy nehoří!

Jdeš. Věčně jít. Je mrtvo tak a dusno.

Čekati marno, vzpomínati hnusno.

Jít. Věčně jít. Kdy „dosti!“ řeknu si?

Sám! A vždy nucen zápasiti za tři.

Sám! Bez sester a, běda, beze bratří.

Prokletá země! Dusí. Udusí.