Stesk jeseně.

V mých smutných večerech, v nichž luna zhasíná,

andělské akkordy do nitra klesly mi

těšící nadějí mou duši zmučenou,

již husté závěje svou tíhou pohřbily.

A v šerých pralesích lilie rozkvetly

a bledé naiady na březích zpívaly,

a zlatí andělé rozžali svítilny

a žhavé planety se nebem rozlétly.

Jen moje srdce mdlé, jak růže zmrazené

se k zemi chýlilo, co duše jásala

o štěstí nadzemském, jež v nebi svítilo.

Má zlatá krajino! Já znám tvé bolesti

a chci tě skonejšit svým zpěvem unylým,

bys jednou usnula na věky pohřbena.