Stesk na jaře

Všichni ptáci dnes mne pozdravili,

sojka křičela a datel zaklepal,

modré oči jaterníků pily

lačně úsměv dne, jímž lehký větřík vál.

Žlutásek a babočka se chvěly,

mouchy sedaly na místa slunečná.

Šel jsem vesel, pohled můj byl smělý,

snad i bída má se zdála konečná...

S chladem večerním však shasly náhle

bílé plaménky mé sensibility.

Smutku zalily je vlny táhlé,

šerem celý svět se zdál být zalitý.

Opět chuďas byl jsem živořící,

jenž se ničemu vzdát nesmí docela.

Šerem kráčel fantôm bledolící,

trhal poupata, jež chtivě pučela.