Stesk na konci léta

Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko

jak lodí pokojné a bílé plachtoví;

vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko,

na stráních poslední den zmírá srpnový.

Klid hledá babočka a rozbitá má křídla

– i cesta za květy a sluncem poraní –;

předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla,

se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.

Pojď, svatý večere, a obejmi mne rychle,

přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů,

je naše údolí zas opojné a ztichlé,

neb rázem uprchl dav tučných kramářů.

Pojď, svatý večere, a obejmi mne chladem,

mé srdce chvěje se a těká zmučeno

a divně zmateno – zda sytostí či hladem? –

chce sladkou moudrostí být upokojeno.

Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval.

Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové:

jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval,

jsem příliš lidský rek pro snění nachové...

Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě

a žádnou illusí se nedá poplésti,

mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě:

s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.