STESK NADČLOVĚKA.

Tak jsem je znova stvořil,

vyzbrojil do boje –

a mám teď kolem Sebe

jen slepé nástroje.

Jen lidské automaty

kol Mne se klanějí –

však nechápou Mých smutků,

ani Mých nadějí.

Hledím-li usmívavě,

lhou Mi: Je jasný den.

A jsem-li vážný, řeknou:

Je obzor zachmuřen.

Nazvu-li černé bílým,

hned hlavou kývají,

a řku-li: Bude pršet –

už deštník zdvihají.

Tak nemám v šíř i dáli,

s kým bych se potěšil –

toužím-li po soudruhu,

musím jet tisíc mil.

A soudruh můj je tvrdý,

je Nadčlověk jak já –

Mont Blanc a Monte Rosa –

a propast hluboká...