STESK PO DOMOVĚ.

Na tichý pokojík, neb domov vzdálený je

(a já přec toužebně vždy ku domovu lna),

si myslím v cizině, kde těžko se mi žije,

na domov vzdálený, v němž jizba útulná!

Já odtud vyjedu, až všecko kvésti bude,

ach, v noci vyjedu a uzřím do rána

rozkvetlé zahrady a v pokojíku všude

se plaše rozhlédnu, prach setřu s piána,

lenošku opráším a se žlutavou holí

zas večer odejdu na svoji sklenici

v hospodě venkovské! Pak na procházce v poli

zas budu spřádati své sloky tesknící!...

Ach, domů, nazpátek! mě odtud touha pudí,

– zpátky v kraj domácí! já nyní chtěl bych jít,

ta touha nesmírná se ozývá v mé hrudi,

zpět domů! – v cizině já nemohu dál žít!...

Tak čas že nadešel zas, ptáci přelétaví

když slunce zářivé mdle začíná juž plát

a jeseň pochmurná když v krajiny vjezd slaví,

v svých klecích povzlétnou a prolomit chtí drát!...