STESK PO DOMOVU.

V Praze na Újezdě

stojí šerý dům,

tam se sloužit musí

vojanským pánům.

U hrubého stolu

vojín zasmušen,

hlavu v tvrdých dlaních,

sedí každý den.

– Matička se o mě

doma starala,

poslouchat teď musím

pana kaprála.

A ten náš pan kaprál

to je velký pán,

kdo ho neposlechne,

do želez je dán. –

Hlavu v tvrdých dlaních,

vojín zadumán,

na matičku myslí,

na svůj rodný lán.

Na doškové střechy,

skryté v stromoví:

oh, kdo stesk ten jeho

všechen vypoví!...

Přišli páni z Prahy,

přišli do města –

Každý přijít musil,

cesta necesta.

Muzika jim hrála,

chasa výskala,

sestra, matka, milá

doma plakala.

Vrátili se z města –

mnohý v srdci žal,

vojenskou si píseň

smutně zazpíval:

Oh, kdyby věděla

moje matička,

jiná teď má milá,

k boku šavlička –

Vrátili se do vsi,

čapku na stranu,

to že budou sloužit

císaři pánu...

Bez duše jak chodil,

a čas ubíhal,

jak by někdo doma

dlouho umíral.

Nikdy dřív tak skřivan

v modru nezpíval,

pod okny strom květů

tolik nemíval.

Na nebi hvězd bylo

jako nikdy dřív,

a s tím jeho srdcem

jaký stal se div.

Tolik lásky v srdci

nikdy nenašel,

celý kraj svůj rodný

v náruč vzít by chtěl.

A pak přišel podzim,

chvíle nastala,

matka, sestra, milá

hořce plakala.

U hrubého stolu

vojín zasmušen,

domů píše psaní

v smutný tento den.

Psaní domů píše,

smáčí slzami,

– Pánbůh odpustí mi,

jenž je nad námi.

Matičko má drahá,

jinak nemohu,

modlete se za mne

ku Pánubohu!

Touha po domovu

trápí srdce mé,

na zemi už tady

se nesejdeme.

A ten náš pan kaprál

týrá tělo zas,

z rána do večera

vzteká se jak ďas.

Matičko má dobrá,

s vámi se loučím,

Pánubohu všecky

já vás poroučím.

Pozdravuju, líbám

vás na tisíckrát,

za vše dobré musím

též vám děkovat.

Pozdravuju milou,

líbám na stokrát,

do poslední chvíle,

že jsem ji měl rád!...

V Praze na náměstí

stojí smutný dům,

těžce se umírá,

tam, ach, vojákům.

Na loži tam vojín

leží postřelen,

bolest tělo týrá,

v noci míjí sen.

Když byl malým hochem,

přišla matička,

na čelo mu sáhla:

bolí hlavička?

A teď tady leží,

smrt, ta nečeká.

Do Prahy je cesta,

cesta daleká!

Vidí kraj svůj rodný,

vísku v stromoví,

jak ji rád má, nikdo

jí už nepoví.

Kaplička tam bílá

stojí na stráni,

stromy větve svoje

nad ní naklání.

Tam se rozloučili,

milá plakala,

bílým šátkem oči

si utírala.

Slova lásky říkal

tam jí naposled:

„Neplač, vždyť se vrátím

k tobě do tří let!“

Oči utírala:

„Na mě pamatuj,

a tam v cizině tě

Pánbůh opatruj...!“

Vidí kraj svůj rodný

tam za horama,

milá pláče, matka

lomí rukama. –

– Moji kamarádi,

ti domů půjdou,

otec, matka, milá

čekat je budou.

Ale hrob můj, ten už

travou zaroste,

na tom mojím hrobě

kvítí poroste.

Přišlo poručení,

hrob vykopali,

– spi tam, ty vojáku

zem nasypali.

A teď tady leží –

tam za horama,

milá pláče, matka

lomí rukama...