Stesk Šumavin.

Šumavičko milá,

proč jsi zasmušilá?

Ošuměla’s právě,

od paty až k hlavě.

Kde ta krása tvoje

s vínkem kypré chvoje?

Kde horského ptactva

plesající roje?

Pověz, moje zlatá,

družko, ňadru svatá,

v kterém světa díle

krása tvá té chvíle?

Zjev mi pro útěchu

všecko, co tě bolí,

snad z těch drobných vzdechů

píseň zahlaholí.

„Přišli na mne v rázu

s hor nevlídných srázů

vzdorní seveříci;

ostrou sekeřicí

s bouří hrůzozvukou

do srdce mi ťali,

zbojnickou svou rukou

větve polámali.

Větrnými svisty

strhali mi listy,

jedlí tuhé kmeny

vzali ve své pleny.

Času ruch to zlého!

Sotva prales znáti,

přes kmen otce svého

synek kmen se kátí.

Přes synka, viz všade,

slabý vnuk se klade,

přes vnuka, dřív svěží

stromčí dítko leží;

staří ve spod tlejí;

v času věčném reji

mladým u Vltavy

– porubali hlavy!

I má bystrá řeka

pochvistu se leká:

kde dřív proudila se,

nevytéká zase;

tajně se jen sbírá

jako dcerka sirá,

v náruč sestru béře

nevěrnou – a zmírá.“