STESK VEČERA.

Červánky bledly mrouce,

i zvonek zamk’ už hled,

a na nebeské louce

se rozvil první květ.

Z trav motýl vzlétl šedý,

brouk bzuče zapad’ v nich,

kos hvízdnul naposledy

a v houští šerém ztich’.

Tu z korun stromů, polí,

jež oddýchala v snech,

se větrem po údolí

nes’ náhlý, bolný vzdech.

A tichým pod nebeskem

vždy dále letěl tmou

a otřás’ divným steskem

i celou duší mou.

Té záře, co se lilo

jí přes zem celou dnes!

A málo jenom bylo,

co jsem z ní v duši nes’.

Těch květů, co jen plálo

dnes jaru na zázrak,

a na kolika málo

jen padl mdlý můj zrak!

Těch písní, co jen znělo

dnes z polí, lesa, luk,

a zdali jeden v čelo

a v duši vryl jsem zvuk?

Ó, líto tak až v nitro

mi bylo náhle dne,

a přál jsem si mít jitro

a slunné poledne,

bych zachyt’ všecko světlo,

bych vypil všechen dech,

bych květů, co jich zkvetlo,

i tónů užil všech.

Jak teď bych chápal taje,

jež květ má, píseň, jas! –

a vím, že umíraje

ten stesk pocítím zas!