Stesk známým.

Tak ještě přátelsky jste včera kynuly mi,

vy jedle ztemnělé, sem do mé chatky z lesa!

Tak snivě zíraly jste vzhůru na nebesa –

a dnes – juž zaklety jste v hermelínu zimy!

Dnes na rtu zhasla vám ta píseň zádumčivá

tak jako zázrakem, tak docela a náhle!

Teď vaší korunou zní hvizd jen vichrů táhle

a na hruď jitřní mha vám spouští křídla sivá!

Ach, snad jste cizy juž! snad více neznáte mě!

Svit šedin stříbřitých vám černým září vlasem,

leč sladko sníte přec, neb sněhu pod atlasem

zas naděj blaží vás na příští jaro země!

Když včera zřel jsem vás – té chvíle v divém toku

proud slzí po tvářích mně trýskal krůpějemi.

A dnes bych objal vás, jak nad vše drahy jste mi –

leč závěj, a v ní hrob v tom brání mému kroku!