STESK

Smutnou žeň ve světě

člověk dnes klidí,

hrozí se – říká si:

„Bojím se lidí.“

Bojí se úskoku,

klamu a šalby,

za slovo upřímné

půl srdce dal by.

Denně se musí bít,

odpouštět světu,

hroudy a kamení

namísto květů

kupí se na cestě;

citová bída,

nevlídná, nečistá,

práh jeho hlídá.

Dej! Vděku nečekej –

jenom rty zatni.

Bojíš se člověka? –

Lidé jsou špatní.

Bojíš se výkřiku

do prázdna, v tichu,

bojíš se, lekáš se

cizího hříchu.

Každý den o hlavu

někdo je nižší,

vzdálený, ztupený,

namísto bližší.

Je ti, žes zabloudil

jak v lese dítě;

u lidí po lidech

stesk zadusí tě.

Po citu, po právu

strašně se stýská;

nebe je daleko,

země tak nízká.

Nad světem bez světla

srdce tvé žasne –

sotva je rozžehneš,

někdo je zhasne.