Stesk.

Komu bych si požaloval,

komu bych si zaplakal,

komu bych jen srdce svoje

celé, celé zotvíral?

Jedné věrné, družné duši

rád bych tak vše pověděl

za večera, v stínu větví,

když se blankyt rozestkvěl...

Zda ji najdu v širém světě,

kde jen šalba vládne, klam?

Bože, jak to hruď mou svírá –

touhou, steskem umírám...