STESK.

Široké obzory sdumány v temna kobercích.

Dávno kdys hlaholil veselých zpěvů mi žert a smích –

ó škádlivé tance, kdy zvonily u dubů vyhnilých!

Cestou jsme kráčeli na skráních prostičké země dech,

šípky nám voněly do duše hloubkou svých žhavých něh,

sobě jsme kráčeli, touhy své v jedněch akkordech.

Ctili jsme každý ten atom, jenž zavál nám u hlavy,

ctili jsme rozbujněné ptačí plesy z daleké doubravy,

znělo to za námi, jako by skřítek smál se nám ze trávy.

Však v cesty zdviženém prachu promíchaném vůní lesních šťáv,

před námi když se ubíral domů v táhlých zvucích večera brav,

vykvet mi, nevím však jak – ale vykvet mi, vykvet bolehlav.

Bolehlav zavlek já domů si choré dítě dum,

bolehlav bledých čel němě prosí k mým bílým oblakům,

mám ho já v srdci, mám ho já plný myšlének dům.

A touha, ta bolí teď po něm, stesk zpívá mi u hlavy,

vyděděn z říše svých snů prchám jak z daleké doubravy

a za mnou to zní, jak skřítek by smál se mi ze trávy.