Stesk.

Nic truchlejšího není

než mladé oko shaslé bez nadšení,

než bez myšlénky jinochovo čelo,

jež malátně se scvrká v babské vrásky,

a zotročile nahrbené tělo,

v něm srdce duté, mrazivé,

jak prázdný krb, kde, co dřív ohněm vřelo,

se stmívá v dýmy plazivé,

kde vymřel plápol odvahy a lásky.

A nic tak nezabolí,

jak padlý prapor na válečném poli,

když rukou vlastní, jež jej v bitvu nesla,

jej k nohám pustil korouhevník zvrhlý,

i zapřev svatá, na něm psaná hesla,

naň šlápnuv, smlouvá s vrahy mír!

Nic nebolí tak, jako česť kdy skleslá

i zrádný její bohatýr

znak vlastní ve prach s čisté výše strhli.

A není hanby větší,

než pýcha mužů nemužně kdy klečí

a tak se modlí k cizí hrdopýše,

že v cizím úsměvu se slastně zhlíží,

při cizím zamračení sotva dýše

a bita ve tvář, v prsa bije se,

ni z potup cizích k citu vlastní výše

a k velkosti se pravé nevznese,

leč pod hřích cizí sama plece níží.

Ó kdy se oko slepé

zas otevře? kdy lebka, v nižto tepe

nám útok cizí s pohrdlivou vřavou,

skráň kdys jen koruně a přílbě zvyklá,

svůj najde vzdor? Až nad vztyčenou hlavou

nám hrdý prapor opět zašumí

svou mluvou volnou, jedinou a pravou

ta hesla, jimž duch dějin rozumí

a jež nám v srdcích mladých svatě vznikla!