Stesk.

Je neveselo po Sionu;

suď upřímně a splakal bys.

Vše zdá se pomalu již v skonu,

co bylo naší chloubou kdys.

Proč plálo dědův srdce vřelé,

to chladně se teď opouští

a v chrámích v těch teď kazatelé

jsou jako hlasy na poušti.

Duch dobrý mezi námi zmírá;

a vůkol do statků i chat

i v Husův lid se heslo vtírá:

Nic nevěřit! Nic nedoufat!

Co věčnost? Bůh? Co svatá snaha?

Co vroucích zbožných citů vznět?

Jen peněz víc! Jen zde víc blaha!

A po nás aťsi zhyne svět!

Tak upadáme. – Není vzdechů

kdys slýchaných v tmách žalářů;

než, kam se děl vzlet starých Čechů

i tolerančních písmařů?!

Ty zdatné dávné trpitely

dnes kdyby z hrobů vzbudil Bůh,

ti zžasli by a zaúpěli:

Ó potomstvo, jak schud tvůj duch!

Co zbývá věrným? – K pravdě Boží

tím věrněji i dál se znát,

a nechť se vzdor a zrada množí,

přec neklesnout a vytrvat, –

a na onu se těšit chvíli,

kdy řeknem jsouce u cíle:

My vítězství se nedožili,

my padli, ale zmužile.