STESK.

Jdou chvíle životem, kdy srdce stiskne cosi,

že mukou šílenou se rozbolí,

kdy smutek podzimku na nivách květy kosí,

a potoka pláč zvoní do polí.

Kdy touhou zastůněš po měkké dívčí dlani,

a za polibek dal bys cokoli –

Však nad silnicí vítr v smutném žalování

si pohrává proschlými topoly.

A vzpomeneš, že sladké jaro bylo kdysi,

že jasmín kvet a voněl modrý bez,

žes’ v sítnicích měl vryty měkké tváře rysy

a v srdci stejné hoře jako dnes.

A víš, vše přešlo tiše, prchlo bez naděje...

Víš, chvíle milosti se nevrací...

A polekané srdce neklidně se chvěje

zapomenuté struny vibrací...

To jsou chvíle, kdy chladný měsíce svit vzeplá,

a z mlhy rostou horská úbočí,

kdy z rmutu zapomnění vzdme se vlna teplá,

a tichá slza tryskne do očí.