Stesk.

Kdykoliv se ku hranici

vlasti krok můj šine,

v ňadro vzdech a slza v líci

ví Bůh, proč se řine!

Jak to možno, tytéž stráně,

tytéž kolem nivy!

Zem i nebe, vrch i pláně

úsměv přívětivý!

A přec každým krokem tady

hruď to žalem stiská,

jiná města, jiné hrady,

jiná je ta víska!

S bázní kolem jdu i polem

v sněhu, v květu deště,

koho potkáš, ptám se s bolem,

bude bratr ještě?

Tomu rád bych stisknul ruku

vlídné slovo řeknul,

kdyby v cizí řeči zvuku

jen mne nezaleknul!

Dívce řek’ bych rád: Čtu sladkou

v oku tvém báj lásky!

Děcku: Postůj chvíli krátkou,

pohladím tvé vlásky!

Ale darmo, ret je němý,

slovo strach s rtů plaší,

v rozpacích se dívám k zemi,

k rodné – přec ne naší.

Kdykoliv se ku hranici

vlasti noha šine,

v ňadro vzdech a slza v líci,

vím juž, proč se řine!