Stesk.

Mně je tak bolno u srdce,

že plakal bych jak dítě,

kdy matku zřím, mou matičku

jak osud stíhá litě.

Mně je tak bolno u srdce,

že div se nerozpukne,

kdy matičky mé vlasti žel

se v chorou duši shlukne.

Jak rád bych sklonil hlavu svou

jak bílý zvonek v poli,

kdy v tmavý hrob tvých pouta hor

bych vzíti moh tvé boly.

Jak rád bych slávy záhrobní

se věnce zřekl zlata,

kdy k luhům tvým by zeleným

se volnosť snesla svatá.

Což blažen zhasnout v památce

chtěl mrtvou hvězdou v čase,

kdy blankyt tvůj by šumy vod

kdys pozdravil lid v jase.

Leč hluchý ston můj větrů plen

a těchy nelze zděti,

mně v srdci s zemí nešťastnou

jen trpěť – krváceti.