Stesk.

Hle, modrým okem dívá

se jaro k nám zas do oken

a trilkuje a zpívá

a svůdně láká z jizby ven,

kam úsměv jeho začtveračí –

hned rozplesá se píseň ptačí!

Jak na výsluní kraje

luk zeleň vábná těší hled –

s tím sněhem jejich taje

též lidem v prsou starý led,

a každá duše zimomřivá

se v naděj opět rozehřívá.

Jen mně je k smrti bědno,

a nevábí mne ples a smích,

když hrdé srdce jedno

tu pro mě má jen led a sníh

a pro mou lásku beznadějnou

jen stále chová zimu stejnou...