STESK

Nemáš složit hlavu kde,

když tě teskno sklíčí;

srdce tvoje nenajde

druhé; srozumí čí?

Které rozumělo kdys,

kam jsi klad’ své čelo,

v prach a popel dávno, viz,

se ti zobracelo.

Sladké oči zapadly,

– jak ty znaly zírat! –

dobré ruce uvadly,

slz jež znaly stírat.

Rty, jež svedly zkonejšit

v těžké tebe chvíli,

– však je slyšíš mnohdy znít! –

dávno domluvily.

Kdo mi zůstal ze všech zde?

jen ty, Bože, samý;

však nám zle též nebude,

budeš-li ty s námi!