STESK.

Jako drahý kámen vzácné ceny

stkví se příkrý sráz Kamenné Stěny,

půvabně se noří z jasných lesů

vnadným rysem třpytících se tesů:

Bílá skála padá vlnou splavu,

záhybem panovnického hávu,

stromy seskupené na temeni

v čelenku a v korunu se mění.

Jako stuhy splývající dolů

pěšiny se vinou od vrcholu

k neobsáhlému, věčnému moři.

v něž se pata strmé skály noří.

Vlna šplouná, širé moře hučí,

hlasem velikým, velebným zvučí –

slova lidská před ním umlkají,

směšně malichernými se zdají.

Bledá hladina si odpočívá,

línou rukou písek břehu zrývá,

v dáli řadou nepohnutou, trojí

vedle člunu člun rybářský stojí.

Plachta za plachtou se lehce zdvíhá,

vidět jest, jak režná síť se míhá,

a když z vody s kořistí se vznoří.

v každé síti dlouhý vak se tvoří.

Lidé vzeprou se a zas se nahnou,

těžké břímě pracně v loďku táhnou –

klesá-li snad ruka rybákova,

tvrdá nezbytnost ji vzpruží znova.

Málo honů od Kamenné Stěny

kolébá se parník zakotvený,

vesele a přece vážně zpola

píšťala se ozývá a volá.

Poslední lodičky odrazily,

aby na palubu dopravily

zbytek opožděných výletníků –

daleko se nese hlomoz křiku,

na palubě i na stupních schodu

proplátá se chumáč drobných bodů –

parník zvedá kotvu, již se točí,

za nedlouho ztratí se mi z očí.

Ozev smíchu víc a víc se krátí,

již jej nelze ani rozeznati –

plachá radost, jež se k lidem schýlí,

prchá v první nestřežené chvíli.

Bučina si zpívá tiché dumy,

vzdychne sobě a zas lehce šumí,

list se k listu přiklání a shýbá,

záře sluneční je všecky líbá.

Zlatý třpyt se v jasnou zeleň noří,

jasná zeleň zlatým třpytem hoří –

tucha nebes věčná, nehynoucí

lidská srdce touhou plní vroucí.

Slunce odchází a jasem kývá,

již se do vln mořských neukrývá,

k pevnině se blíží, do skal chodí –

ze začátku vždy se konec rodí.

A jak posledním paprskem zmírá,

o předhoří mdle se podepírá,

matné světlo chvěje se a těká –

únava se dotkne také reka.

Z mořské vlny vstává mlha bledá

a již lehkým závojem se zvedá –

srdcí našich vidění a snění

v nezřetelné nejasno se mění.

Přitemnělým lesem rychle kráčím,

šeř jde se mnou, již jí sotva stačím,

s korun stromů vysokých se níží,

ze všech keřů při cestě se plíží.

Peruť noci tiše na zem klesá,

úpěnlivý stesk se ozval z lesa:

„Žel, že nelze na vždycky se skrýti,

s lesem, s mořem o samotě býti!“