Stesk.

Prch dávno, dávno už ten čas,

co ponejprv jsem nadšen žas,

jat, Šumavo, tvou vnadou,

i spěchal k tobě jsem co rok,

až svěžest odnes času tok

i jarost duše mladou.

Teď s poklady, jež z tebe mám,

jen v snách a dumách počítám

a lebka se mi chýlí;

vše chladne, jíním kryt je mech

a na tvých hrdých ramenech

plášť blýská se ti bílý.

Nad Boubínem je těžký mrak,

mně bezvolně mdlý vlhne zrak,

tu zřím-li na dálavu...

snad život dřív mě umoří,

než v klín tvůj, krásné pohoří,

svou stulím šedou hlavu?