Štěstí Adonisovo.

Já miluju! Tep světa velký cítím,

spím vlnou v kvítí, bystření se řítím,

jsem křepelka, jež v osení se skrývá,

jsem stromu koruna, jež větrem zpívá,

jsem rosa, plamen, klid a vír a něha,

z mé hrudi celá výheň růží šlehá,

jdu údolím a cítím, jak se ke mně

skal štíty kloní, jak se chvěje země,

jdu po stráni, mým krokem ona výská.

Pan, který v skalách na píšťalu píská,

mne nezděsí, polední vedro dusné,

jímž v hnízdě pták a v keři nymfa usne,

mi vypravuje tisíc bájí luzných.

Já kynu, mračno pestrých ptáků různých

mně do dlaně se slétá s písní žvavou,

já k motýlu dím, který letí travou:

Mé srdce lehčí je než tvoje křídlo.

Já pravím vážce, která čeří zřídlo:

Mám v nitru více než ty drahokamů

na síti křídel máš! Já třtiny lámu

a vdechám každým dechem duši do nich.

S Héliem lítám na plamenných koních

a s Poseidonem čeřím vodní tůně.

Jsem hudba, barva, a jsem všecka vůně,

jež lesy táhne. A to všecko pouze,

že podala se dívka mojí touze,

je mladá, krásná, jak jde lesem chvatně,

jí tvrdé prsy ve tuniky plátně

sled nechávají, paže má jak ucha

amfory sicilské. Jsem šťasten, tucha

plá ve mně, že jsem roven bohům láskou,

že nepokořen budu stáří vráskou

a pochován až budu v konec žití,

pláč dívek bude rány moje mýti

pod morušemi a pod terebinty

a z krve mé kvést budou hyacinty.