Štěstí básníkovo.

To ticho lesní zvláštní kouzlo chová,

kdo myslí pravou se v ně ponoří,

zjev netušených vůkol světů zří,

jež nevypraví žádná lidská slova.

Jeť potápěčem mysl básníkova,

on perly hledat spěje do moří

a s kořistí se sotva vynoří,

již blažen s touhou potápí se znova.

A plnou hrstí perly v davy metá:

„Ó pobavte se, dávám z lásky, rád,

co nesu z říše báječného světa.

Ó nebojte se, že tím schudna snad, –

kdo blaho sdílí, dvojnásobné mívá,

kdy všecko rozdám, vždy mi ještě zbývá.“